Stříbrnohorská osmička

Již dříve jsem avizoval, že tuto trasu mám v plánu za letošek projet. Dnešních 10°C byly skoro na čepici, nebo alespoň na nějakou čelenku. Na větrných místech ještě zábly uši. Nu co. Vzpomínka na nedávnou zimu. Ale od začátku. Celou trasu jsem dokonce našel vyznačenou na internetu na mapy.cz. A dobře jsem udělal. Ačkoliv podle leteckých map se trasa zdála jednoduchá jak polínko. Ve skutečnosti se cesta místy úplně ztrácela. Tato část, kterou jsem projížděl nebude pro žádné omáčky. Rozhodně není stavěna na silniční kolo. Rozhodně na horské, případně trekingové.

Začátek opět k mému již oblíbenému rybníčku, podle mapy vidím, že se jmenuje Vobůrek. Je tady lavička, kde chvilku spočinu a dám si pár cvičení s Duolingem. Snímek vodní hladiny jsem ukazoval posledně. Nyní fotka hráze a budoucí cesty, která mne čeká.

Cesta sem vede hustým lesem. Jak vidno, tato část je na tom zlatě.

Kůrovcová oka tu také jsou. Samozřejmě s dřevem neodkorněným.

Správná legrace začíná, když se sjede z asfaltky. Na mapě checkpoint 7. Kousek za tímto místem, cesta končila na louce. A nic. Musel jsem jet jen podle navigace. O několik set metrů dále. Hurá cesta, hurá blátíčko.

Cesta mne přivedla ke krmelci, kde na cizí návštěvníky čekal tento vzkaz. Byl jsem na vážkách. Pokračovat? Nebo se vrátit?

Pokračoval jsem dál, dál do lesa. Lesa, kam již dlouhá léta žádná lidská duše nevstoupila.

Nebo se jen mýlím? Tady už nějaká stopa lidské činnosti je.

Opatrně pod tím stromem. Jestli se mi tady něco stane, najdou mé ostatky až houbaři na podzim.

Dole u potoka. Tenhle již znáte. Jen je to záběr pár set metru dál po proudu.

Šplouchání vody opravdu uklidňuje.

Nenechme se uchlácholit, cesta zdaleka nekončí. Dál pokračuje na pomezí lesa a pole. Co je to v tom poli za tyčky?

Jasně zásuvka. Třeba na dobití mobilu. Nebo jako úschovna pro nějaké lesní tvory.

Traktorové stopy naznačují aktivitu. Buď lesníků nebo zemědělců. Jízda na kole v traktorové stopě není zrovna dvakrát pohodlná. V pozadí jsou už vidět Vřesce. Checkpoint č. 6.

Všude cestou jsou rozesety „rozhledny“ myslivců. Tato mě opravdu zaujala svou důmyslnou konstrukcí.

Moderní doba je všude přítomna. Takové excelentní kamna pro pohodlí. Bohužel bližší průzkum nebyl možný. Visací zámek.

Blížíme se k Vřescům. Cesta je lemována vytěženým dřevem. Tohle je trochu prohnilé, proto tu asi ještě leží. V pozadí je hlavní silniční tepna mezi Táborem a Mladou Vožicí.

Trase vede přímo farmou. Neunikl jsem zvědavým očím.

Hned po výjezdu do polí jsem narazil na čilý ruch. Zemědělci mají plné volanty a korby práce. Hnojení a orba. I já s tím mám spoustu práce. Je to cesta, není to cesta. Podle GPS ano. Podle skutečnosti. Mám kličkovanou mezi kousky hnoje.

Krmelec. Pro mě nic.

Studánka. Opět několik minut odpočinek. Vodá stále pitná. Pěkně zrekonsruovaná. Před několika lety to byla jen díra v zemi.

Místo kde jsem nechal spočinout své tělo. Krakonošův trůn?

Tady jsou již lesy řidší a to tak, že je vidět skrz. To bude jistě otázek, až zafouká a i ten zbytek popadá.

Stále pořád kolem potoka. Tentokrát to je Chotovinský

Cestou mne překvapil mokřad. S kolem jsem se zabořil do země až po řetěz

Moje maličkost na tom nebyla lépe. Ještě že botky jsou vodovzdorné.

Stopy po aktivitě divokých prasat nelze přehlédnou. Doufám, že se žádnou prasečí skupinkou nesetkám.

První náznak civilizace. Tentokrát se toto místo nazývá Podolí. Checkpoint 7.

Ještě jeden pohled na louku a přilehlý les. Teď už jen asfaltová cesta.

Křížek mezi stromy u cesty. Raději nepátrat, proč tu je.

Závěr. Hodina a 9 minut jízdy. 15 km je to dost? Je to málo. Každopádně na minimální hranici 5000 bodů to nestačilo. Musel jsem je dodělat na dvorku. Protože kolo bylo potřeba umýt.

Cycling