Chaos a řád

in #cesky5 years ago

Byl to chaos, nebo řád? Elizabeth LaBan

Pokud někdo čtete můj deníček, možná jste si už všimli, že ten trénink je dost chaos. Leckdy to vůbec nedává logiku a vypadá to jako mišmaš. A on to mišmaš je i není...

Můj styl učení byl vždycky nahodilej. Je to něco, v čem se cejtim jako ryba ve vodě. Prostě mě něco nadchne, tak to dělám. A pak to dělat přestanu a někdy se k tomu vrátim. Nebo se tomu věnuju jenom občas. Takže se prostě může stát, že teď běhám zhruba dvakrát-třikrát týdně a najednou to dva měsíce dělat nebudu. A pak se k tomu někdy zase vrátim, protože mě něco popadne, půjdu se proběhnout a vymyslim u toho nějakou blbost, jako že třeba poběžim ultramaraton (k němuž jsem se mimochodem zavázal. Už mi zbývají něco málo přes 4 roky na přípravu).

To jsem prostě já. Učim se ve vlnách. Má to makro i mikro cykly, podobně jako je má akciovej nebo jinej trh. Někdy mám období, že jenom cvičim, nic novýho se neučim a pak se to zase otočí a mám potřebu studovat teorii. Nebo psát, protože se potřebuju z těch informací vyzvracet. Dát jim nějakej kontext. Hledat principy. Opravovat chyby. A pak po letech opakování chyb, studia teorie a tuny praxe se něco stane a všechno zapadne na místo a člověk nějak ví...nebo možná neví, to je asi blbý slovo. Spíš chápe. Všechno ty kolečka a šroubky se pospojujou dohromady a je to všechno křišťálově jasný, průzračný a čistý.

Dřív jsem se chaosu vyhýbal. Všechno jsem chtěl mít v kolonkách. Na všechno tabulky. Jasnej progres, od A do Z. A když je to od A do Z udělaný, tak šup k něčemu jinýmu. Jenže mě to nefungovalo, protože mi nepřipadá, že život tak funguje. Všechno to má svůj řád, to jistě. Ale ten vyplývá tak nějak přirozeně. Z kompletního chaosu. Já dneska třeba netušim, proč mám potřebu dělat zrovna to nebo ono, ale možná je to v krátkodobým měřítku to nejlepší, co se mohlo stát. A možná ne. Možná je to dobrý v jiným měřítku a možná je to blbost. Ale nakonec, co na tom záleží?

Vemte si takovou stojku. Děláte stojku, třetí-čtvrtej den v kuse. A možná máte chuť dělat mosty, nebo běhat. Vy nevíte proč, ale je tam ta potřeba. A třeba vám to pomůže zrovna víc, než ta stojka, protože si odpočinete. Vyčistíte si hlavu při běhu. Venku v přírodě. A to možná stačí. A nebo děláte ty mosty a tím si trochu pootevřete ramena, pracujete v jiný rovině, posilujete trochu jiný části těla. A třeba to pomůže tý stojce. A nebo ne. Možná to má úplně jinej kontext, kterej nevidíte...Potom se něco stane a vy chcete jenom zvedat činky. A říkáte si: "Ty jo, to mám teď zahodit několik týdnů práce na stojce a dělat dřepy? Není to škoda?" No jak se to vezme. Možná je, protože se tak budete stojku učit dýl. Ale zase posílíte strukturu, kterou jste poslední týdny zanedbávali. A ke stojce se vrátíte jindy. Až zase přijde čas. Zkrátka chaos.

A z toho chaosu vznikne tímhle způsobem samovolně řád. Protože sem si skoro jistej, že když pustíte tu touhu nějak to ovládat (zároveň i s tou touhou to neovládat), tak budete dělat určitý věci, ke kterým v určitým bodě vašeho života inklinujete. Ostatní odpadne a někdy se to třeba zase vrátí. Já teď třeba vůbec nedělám planche (to je vlastně taková dost těžká páka, kdy dáte natažený ruce na zem, nakloníte ramena a vršek těla dopředu před ně a zvednete nohy ze země), protože mě to nebaví. Vůbec ta potřeba nevzniká. A jsou dny, kdy si říkám: "Ale měl bys to občas potrénovat, protože jinak ty základy úplně ztratíš a začneš od začátku." Jenže to je vlastně blbost. Nemůžu začít od začátku, protože nejsem na začátku. Moje zápěstí i ramena jsou na tom jinak. A moje vědomosti taky. Takže jistě, přirozeně to nebude tak dobrý, jako kdybych to trénoval. Ale všechny ty stojky, práce na lopatkách, zápěstí, drilly na linii, moje propriocepce...to všechno má dopad.

Svým způsobem se tak dá říct, že já vlastně trénuju i na ten planche, protože v určitých věcech se to všechno spojuje dohromady. Do sebe. Naučim se třeba něco na střed těla. Nějakej těžkej drill. A zpevněnej střed těla mi v planchi neublíží. Stejně jako posílený zápěstí a ramena ze stojek. Není to sice planche a budu muset makat, abych ho zvládl. Ale ta pozice, ze který se ho budu učit, je mnohem lepší, než kdybych nedělal dvacet let předtim nic a teď se rozhodl začít.

Ono to má samozřejmě i svoje nevýhody. Například něco se učit, trvá mnohem dýl. Třeba stojka tímhle způsobem může trvat i roky. A člověk v tom nebude nejlepší. Protože nejlepší jsou vždycky specialisti, který tomu drillu (nebo čemukoliv) věnujou i několik hodin denně. Ale já nemám potřebu bejt nejlepší a nemám potřebu umět všechny pozice světa. Mě baví se učit. Baví mě pohyb. Ten proces dělání chyb, učení se a ta praxe, kterou to vyžaduje. A klidně kvůli tomu obětuju i stojku na jedný ruce. Ne že bych se jí nechtěl někdy naučit, ale možná to nestihnu, protože možná budu dalších 25 let hlavně běhat. A pak už to nepůjde. Jenže ono to nevadí. Není to podstatný. Podstatnej je pro mě pohyb jako takovej.

Pro dnešek se rozloučim s přednáškou pána se jménem Sugata Mitra, která mě nadchla, když jsem jí poprvé viděl. Část z ní najdete zde: https://videacesky.cz/video/co-se-stane-kdyz-detem-date-pocitac-s-internetem

Sort:  

Tomuhle já říkám freestyle :)

Coin Marketplace

STEEM 0.35
TRX 0.12
JST 0.040
BTC 70887.21
ETH 3581.98
USDT 1.00
SBD 4.75