Takhle zní titulek jedné z nejaktuálnějších a nejzásadnějších zpráv Novinek (to usuzuju z toho, že je na hlavní stránce Seznamu a jako jediná má i obrázek). Kauzu paní ministryně jsem (stejně jako téměř všechny jiné zprávy posledních měsíců a ke své nelibosti i mnoho článků tady) nesledoval, jen minulý týden v autě jsem z rádia zaslechl, že dotyčná opsala kus své druhé diplomky. Dokonce i s překlepy, které byly v originále.

Článek jsem si nicméně zcela výjimečně otevřel a překvapeně si pod perexem přečetl:

„Lidé mě varovali, že po mně novináři půjdou, ale že kvůli mému angažmá na ministerstvu spravedlnosti začnout detailně studovat 13 let starou práci o králících, to jsem popravdě nečekala,“ konstatovala Malá v prohlášení, které Novinkám poskytla tisková mluvčí hnutí ANO.
Zdroj: https://www.novinky.cz/domaci/476926-mala-necekala-jsem-ze-novinari-budou-studovat-13-let-starou-praci-o-kralicich-svedomi-mam-ciste.html

Pomiňme skutečnost, že článek dále jednoznačně konstatuje, že inkriminovaná diplomka je plagiát – nekoukal jsem na ni ani na případné původní dílo, nechci vynášet jednoznačné soudy. Co mě překvapilo je taktika, kterou paní ministryně (toho času spravedlnosti) volí. Člověk nařčený neprávem většinou nemívá problém svou pozici obhájit, alespoň pokud jde o tak jednoznačné spory, jako je posouzení autorství nějakého textu. Prostě ukážete své dílo a pak necháte ostatní ukázat, kde že jste se měli inspirovat.

Paní Malá však raději plebsu předhodí rudého slanečka (asi to znáte spíš jako red herring):

Za sebe mám ale absolutně čisté svědomí a moc mě mrzí, co se kolem mě v médiích rozjelo. Ještě více líto mi je ale toho, jak média bombardují univerzity, kde jsem studovala. Za to se jim alespoň na dálku moc omlouvám,“
Zdroj: tamtéž

Chudinky novináři trýzněné univerzity. Které jsou ovšem v celé kause také namočeny, pokud jsou nařčení pravdivá. Ale ono se asi není čemu divit.

Tak trochu nízké vysoké školy

O vysokém školství jsem tu už něco málo napsal a třeba mnohem povolanější @krakonos také. Ve společnosti je poptávka po vysokoškolácích. Velmi vysoká poptávka po vysokoškolácích. Snad že bychom vypadali zaostale, kdyby se u nás titulem mohlo pochlubit třeba jen patnáct dvacet procent populačního ročníku. A tak si alespoň bakaláře udělá kdejaký trouba.

Čistě teoreticky by všechny velké vysokoškolské práce měly být vědeckým textem, seminárkami počínaje a bakalářkami, diplomkami a habilitačními pracemi konče. U těch posledních jmenovaných je to snad pravda, tak daleko jsem se zatím nedostal. Ale upřímně řečeno, za svých studií jsem nikdy nenapsal nic, co bych bez uzardění mohl nazvat vědeckou prací. Přestože si ke studiu vybírám školy s pokud možno co nejlepším renomé (UK je jediná tuzemská škola, která se v mezinárodních srovnáních pravidelně umísťuje mezi pětistovkou nejlepších vysokých škol na světě, obvykle mezi 200. a 300. příčkou. Těžko říct, jak moc je brána v potaz její bohatá historie.).

Skutečně je v populaci tolik potenciálních vědců? A skutečně jsou všechny vysokoškolské obory opravdu vysokoškolskými obory? A mohou být vůbec všechny vysoké školy dostatečně kvalitní, přestože produkují titulované hlavy po tisících?

Tím nechci nijak kopat do humanitních věd, které by mohly být zdánlivě první na ráně. Trošku překvapivě má třeba student kunsthistorie větší šanci přijít s vědecky hodnotnou prací než řekněme chemik, potažmo jaderný fyzik. Zatímco první jmenovaný si k vědeckému průlomu může dopomoci hlavně svým úsudkem a případně pátráním v historických pramenech nebo třeba umělcově pozůstalosti, chtít po jeho kolezích z technických oborů opravdovou vědeckou práci je jako chtít po nich, aby se na tříkolce drželi pelotonu Tour de France. Budeme-li se držet tohoto přirovnání, k opravdu profesionálním závodním kolům se často nedostanou ani „dospělí“ vědci.

Nicméně popořadě k jednotlivým otázkám. Kdyby u nás dřímaly statisíce více či méně neobjevených geniálních myslí, mohli bychom hovořit o úžasné statistické odchylce (a konspirátoři třeba o tom, že je tu zaseli při nějakém experimentu mimozemšťani). Ale budiž, připusťme, že se v naší kotlině urodilo nebývalé množství nadaných hlav. Takové talenty je třeba rozvíjet od útlého věku, aby dosáhli horní hranice svých možností. Kupříkladu Jaromír Jágr je sice geniální hokejista s darem od boha, ale kdyby se na brusle poprvé postavil ve dvaceti, těžko by lámal rekordy častěji než hokejky. S vědci je to podobné, i když jejich kariéra končívá o několik dekád později než kariéry sportovců.

Nemyslím, že by desetimilionová zemička ve středu Evropy praskala ve všech talenty, ale pokud přece jen ano, nemají možnosti vynikat odmalička. To už to pak pár let na vysoké škole nezachrání.

Otázku (ne)vysokoškolských oborů nechť si každý zodpoví sám. Škol nabízejících leccos je mnoho, nedávno jsem narazil třeba na Palestru. Upřímně řečeno si umím představit vědeckou práci, kterou by bylo možné zakončit třeba obor Sportovní a volnočasový pedagog. Asi bych si jich svedl představit třeba pět nebo šest. Ale ne několik desítek, což je zhruba počet absolventů každý rok. V každém případě je na zvážení, zda má být pedagog volného času vzdělán v teoretické rovině (vysoká škola) nebo spíše v praktických činnostech (například vyšší odborné školy s neakademickým titulem diplomovaných specialistů).

A jak je to s kvalitou masové výuky? Inu, když jsem zaskakoval v jazykovce při výuce dospělých, chlubila se tím, že na kurzu není nikdy více než šest studentů. U většího počtu už by prý nemohla ona jazykovka garantovat kvalitu výuky. Vysokoškolská přednáška je pochopitelně něco jiného, ale je jen částí výukového procesu, který by na vysoké škole měl podle mého názoru probíhat. Kromě jednostranného přelévání vědění z titulované hlavy A do tituluchtivých hlav B až XY by si hlava A měla mít čas a prostor věnovat se jednotlivým hlavám od B dál individuálně v rámci jejich semestrálních prací, zkoušek a třeba i cvičení. Z kapacitních důvodů však leckdy zkoušky nahrazují testy, které stejně jako práce mohou snadno opravovat doktorandi. Ti mimochodem vzešli ze stejného systému, jen začali o několik semestrů dříve.