Příšery v nás

Největší příšerou světa je strach. Ten je původcem mnoha monster.
Monster lidského světa, která vznikla díky lidskému strachu.

Strach je palivem zla. Pohání ho a živí. Zlo díky němu sílí a zvětšuje se do monstrózních rozměrů.
Největší monstrum je to, které sídlí v naší mysli.
Nemá jméno ani konkrétní tvář. Je to strach z života, z budoucnosti.
Co bude, když...
Co kdyby...
Tisíce otázek, na které neznáme odpovědi.
Celý život se na ně snažíme odpovědět.
Proč tu jsme.
Tisíce otázek, které nás děsí.
Stejně tak, jako děsí dítě bubák pod postelí, kterého nevidí, tak nás dospělé děsí otázky.
Kdyby tak šlo rozsvítit v našich duších stejně tak, jako můžeme posvítit pod postel
a ukázat dítěti, že se tam žádný bubák neschovává.

I když možná můžeme. Můžeme rozsvítit v temnotě malé světélko.
Ať už to světlo nazýváme dobrem, láskou, vírou, nadějí, cestou, či dokonce Bohem.
Vše jedné podstaty jest.

Svítit je potřeba. Jinak se utopíme ve tmě a podlehneme příšeře strachu a nejistoty.
Světlo je ten pevný bod, se kterým můžeme pohnout Zemí.

Cesta je tam. Ve tmě. Docela blízko. My jí jen nevidíme.
Nebudeme už bloudit.
Zapalme svíčku.
Od svíčky pochodeň.
Z pochodně požár.

A nebo prostě jen stiskněme vypínač.
Vypínač našich duší...