A já tu nebudu, vstanu a půjdu. Mé srdce pohřběte u Wounded Knee

Kdysi jsem hodně četl. Také indiánskou poesii. Vůbec, když je člověk mladý, tak dokáže věci... Ale jako u toho v posledních dnech mnou často citovaného Cimrmana... "Jdu na sever, jdu na sever... A už jdu na jih!" (Při překročení Severního pólu.)

Tak je to i s dospíváním. Dospíváte, dospíváte... Mozek se Vám vyvíjí, naskakují Vám stále nová synaptická spojení... A najednou... CVAK!!! Jeden jediný nekonečně krátký okamžik jste byli na vrcholu a už umíráte... Já na sobě už ten proces drahnou dobu pozoruju... Oči a mozek mi odcházejí nejdřív... No, hlavně, že žaloudek slouží... Jak jsem se sem dostal?

Aha. Wounded Knee, Raněné koleno. Místo jednoho z největších indiánských masakrů a zároveň ten poslední. A autor verše odmítá ležet na nahodilém hřbitově, chce být pochován právě tam, protože tam už dávno zemřelo jeho srdce... Od toho okamžiku už Indiáni proti vládě nikdy nepovstali.

Zajímavá vnitřní asociace... Já také odcházím. Až do nedělního večera tu nebudu... S partou spolužáků z gymplu máme čtvrtletní výjezdní zasedání. Asi patnáct nás bude... A pojedeme tam, kde už ani lišky dobrou noc nedávají. Nemají je tam. A spolu s nimi ani internet a wifi. Ani mobilní telefon se tam nechytá...

Takže dva dny nenapíšu článek, nepošlu zprávu na Actifit, nepřepadnu nevinné výrobce drog, zbraní a alkoholu v Drugwars... Moje faucety ztratí bonusy... Že bych tomu říkal kryptoměnověsociálněsíťový (složenina německého typu) detox? To je takové moderní... Nebo půst? To mému konservativismu lépe konvenuje...

Jo, vezmu si foťák. Já jsem ranní ptáče. Mám naplánované dva samostatné pěší výlety na sobotní a nedělní ráno. Na místa, kde by mělo být co fotit. A jistě vzniknou i nějaké fotky nahodilé, neplánované.

Tak Vám tady všem přeju pohodový čas. Beze mě. Užijte si. Kdy se vám něcco takového zase naskytne? Až zase v srpnu.

@automation