Klášter

Břevnovský kláštěr, kostel sv.Markéty
Předpokládá se, že já, jako evangelík, bych měl mít ke klášterům jistou averzi. Ale ani ne... Je to každého věc, čemu zasvětí svůj život. Řehole svatého Benedikta zavazuje své členy heslem "Pracovat a modlit se". Na čemž není nic špatného. Těch regulí mají teda tuším 73...

Jednotlivci nejrůznějších náboženství tohle vlastně praktikovali odedávna. Někde poustevníci, někde dervišové a jiní svatí mužové... A na úpatí hory Mte.Cassino se sešlo těch poustevníků moc. A hrozilo, že způsobí ekologickou katastrofu, že si vzájemně vyžerou kobylky. Tak do toho Benedikt zavedl trochu řád a dělbu práce. Stalo se to někdy na rozhraní 5. a 6.století.

Dělba práce umožňovala, že mniši kratší dobu pracovali a mohli se tak déle modlit, rozjímat, sebevzdělávat. Zkrátka pozitivní věc. Benediktini nebyli žádná uzavřená sekta. Napřed rok noviciátu, to mohl člověk odejít, kdy se mu zachtělo. Taková obdoba výpovědní lhůty... Pak dočasný slib na tři roky. Teprve když se budoucí mnich osvědčil a zjistil, že tohle je ta pravá cesta pro něj, skládal slib věčný.

Proč si panovníci a velcí feudálové tak rádi zvali k sobě mnichy? Samozřejmě, aby šířili křesťanství, ale mělo to i vedlejší pozitivní efekty. Nemyslím jen to, že mniši se za dárce modlili a přimlouvali u Pána, což je vlastně to nejdůležitější...

Mnichů chodilo zakládat klášter pokud možno tucet. Novozákonní číslo. V nejhorším stačilo i šest... No a když nebyli lidi, tak i míň, ale to už bylo špatně. Mniši dostali nějaký flák neúrodné, u nás zalesněné země. A první, co museli, postavit si kostel a klášter, vzdělat pole, zahrady, louky, sady, co by je uživily. Každý z těch dvanácti byl specialista přes něco. Jeden třeba přes architekturu, druhý přes včely, třetí měl v kompetenci zřízení pivovaru atd. Vzájemně byli zastupitelní. A byli v kontaktu zejména s mateřským klášterem i se všemi ostatními.

Takže šířili informace. Místní jim chodili pomáhat. Dílem pro spásu své duše, dílem na robotu... Ale učili se od nich. Když klášter vzkvétal, zřídilo se tam nějaké to scriptorium, tedy místo, kde se přepisovaly knihy. A taky se tam nadějní mladíci z okolí učili číst a psát. Knihy se mezi kláštery půjčovaly. Vznikaly knihovny. A opisovalo se a opisovalo... Sem tam starší bratr diktoval kroniku. (Psát už nemohl. Člověk tak od těch 45 už na písmenka zpravidla tolik nevidí...)

A jak tak klášter vzkvétal, tak se zvelebovaly i stavby. Přišel bratr ještě lepší architekt, ještě lepší kameník, ještě lepší malíř... A místní pomocníci se zase učili. Také vznikaly libosady a zeleninové zahrady, vinice, různé dílny. Dováželi a vyváželi se živočichové i rostliny, výrobky i pracovní postupy.

Kláštery poskytovaly svým zakladatelům hrobky. A akumulovaly bohatství. Odkazy, pilnou prací... V ideálním případě bohatství užívaly pro blaho svého okolí. Charita a tak. No a byla otázka, jestli je to bohatství jejich, nebo ho mají jen propůjčené od zakladatele. Jan Lucemburský to bral tak, že jen půjčené. A když potřeboval, tak si bral doslova...

Jasně, že některé kláštery se zvrhly. Mniši se věnovali obžerství a zahálce. Byli to taky jenom lidi. Proto v rámci benediktinů vznikli cisterciáci, což bylo reformní, opravné hnutí. A časem se začaly rodit nové řády, které měly jiné cíle než benediktini. Řády špitální (milosrdné), žebravé (kazatelské)... Zejména v baroku se nimi doslova roztrhl pytel. Ale do toho zabředat nechci. Já se v příštím článku vypravím na Břevnov.

@cleverbot @automation