Nebo dostaneš poznámku!

Proč mají lidé rádi školní historky? Asi proto, že si při tom vzpomenou na vlastní mládí. A čím dál od něj jsou, tím jim ta doba přijde idyličtější, veselejší. Měli jsme méně starostí, lepší zdraví i kondici... A přiznejme si, časem se nehezké vzpomínky ztrácejí, nebo růžovějí.

Poznámka... Kolik emocí to slovo vyvolá! V době školní docházky jsou ty emoce veskrze negativní. Ale s postupem času, jak jsem psal výše, se z poznámek stává cosi až rituálně veselého.

Za Marie Terezie učitelé poznámky rozhodně nepsali. Proč by pologramotný učitel měl psát negramotným rodičům? Jemu dala vrchnost důvěru, aby si ve třídě zjednal pořádek. I rákoskou. Ta se oficiálně používala do 60.let 19.stletí. Pak byly, věřte nevěřte, fyzické tresty v celé monarchii oficiálně zakázány. Ale praktikovaly se vesele dál. A praktikují se ve značně omezené míře dodnes.

Možná, že v 19.století nějaký učitel naškrábal žákovi pro rodiče cosi na břidlicovou tabulku. Nevím. Nestudoval jsem podrobně dějiny pedagogiky. Takže střih.

Za mého dědy, ročník 1910, používali rákosku ještě i někteří profesoři na obchodní akademii. Což se považovalo za menší trest. Nejhorší trest byla právě zpráva rodičům o nezbedném chování.

Zpráva se posílala dopisnicí (korespondenčním lístkem) na adresu žákových rodičů. Pan profesor ji žákovi nadiktoval, zkontroloval chyby, případně červeně opravil, a podepsal. Školník ji odnesl na poštu. Posílala se nevyplaceně. Byla to zvláštní dopisnice. Předtištěný formulář.

Trest to byl přísný. Pošťák na první pohled viděl, co nese. Roznese to po okolí, neroznese? Ví to. Psaní nevhazoval, kvůli vyplacení zásilky je musel předat. Stála 15 haléřů. Ve 20.letech si dělník přišel asi na 400 Kč měsíčně. Platy se průběžně snižovaly. Kvůli deflaci.

Můj děda si jednu takovou zprávu také musel napsat. Zněla (píšu po paměti, leží někde v bedně ve sklepě): "Vážení rodiče, prosím, domluvte mi. Já, Jaroslav Vondrášek, jsem takový uličník, že místo odpolední hodiny zeměpisu trávím čas štěkáním na dvoře!"

Děda vůbec neštěkal. Pan profesor diktoval "vztekáním se". Děda mu špatně rozuměl. Což pan profesor červeným inkoustem opravil... O co šlo? Děda si před odpoledním vyučováním šel na školní dvůr zakopat do meruny. Zapomněl na čas a přišel do hodiny o asi 40 minut později...

Táta poznámku nikdy nedostal. Pan učitel na něj občas bral i bejkovec... Případně si dědovi postěžoval v hospodě. Babička vzpomínala, že o tátu v rámci výchovy zlomila sedm násad od hrábí a dvě od lopaty. S tátou se shodla, že bylo proč a jinak to tehdy nešlo. Táta býval dost divoký... Dnes by se řeklo hyperaktivní až nezvladatelný. Matka poznámky nedostávala. Byla nechutně vzorný šprt.

Já býval něco mezi. Moje nejzajímavější poznámka zněla: "Odmítá vpustit učitele do třídy!" To se seběhlo takhle:

Normálně jsem se pral s kluky. Čestný boj to byl. Asi já proti pěti. Někde kolem deseti let věku. Vážil jsem něco kolem 60 kil. Moji spolužávi byli zhruba poloviční. Já byl vždycky tlusťoch, ale mrštný a rychlý. Třeba co to je šikana, to jsem se dozvěděl až z knih během vysokošloského studia pedagogiky... No k věci.

Vyházel jsem spolužáky ze třídy a držel kliku od dveří i dveře, aby se nemohli vrátit. A oni se snažili mě
přetlačit... No sranda. Jenomže jsme si nevšimli, že zazvonilo. Najednou se do kliky a dveří opřel pan učitel angličtiny... A nedal to. Byl jsem silnější. Tak začal řvát. Považoval jsem to za perfektní fór svých spolužáků... Nakonec jsem se ale nechal přesvědčit a dostal tu uvedenou poznámku.

Jako učitel jsem psal asi dvě až tři poznámky do roka. Když někdo někoho zranil, nebo něco zničil. Pamatuji si svou poznámku:" Rozbil dveře spolužákem!" (Prohodil spolužáka skrz zavřené dveře. Neřešil jsem to jako dozor, ale jako třídní. Spolužák dopadl celkem dobře, ale ty dveře jsem potřeboval, aby zákonní zástupci opravili nebo zaplatili. Tatínek to i s žákem tehdy přišli opravit. Dveře byly jako nové...)

No a dnes žákovské knížky nejsou... Jak jsem poznámky nepsal, občas jsem při výkladu zašel k nějakému výtečníkovi, odebral jsem mu ŽK a odnesl si ji na katedru. Při tom jsem stále třeba vykládal látku. Zpravidla to byla dost srozumitelná výstraha. Žák si po zvonění svoji ŽK vzal nepopsanou zase zpátky.

Dnes... Musel bych zasednou k PC a napsat poznámku do programu Bakalář. Na začátku hodiny do něj píšu téma, kontroluji prezenci... Ale on je nastavený tak, že se po deseti minutách sám zavře. Takže bych se musel přihlašovat, vytrhnout se ... To radši zařvu.

No, závěrem hloupůstka. Uvedl jsem jméno a příjmení svého dědy. Během středoškolských studií kromě fotbalu, hokeje a trampování napsal i nějaký ten příspěvek do novin a časopisů. Jako pseudonym používal své jméno a příjmení psané pozpátku. Mělo to i trochu praktický účinek. Pseudonym zněl velmi arménsky... Zkuste si to!

Tehdy u nás byli pozitivně diskriminováni uprchlíci z bývalého carského Ruska, kteří uprchli před bolševickým pronásledováním. Dostávali stipendia, různé dávky a pomoci, trochu víc se jim i odpouštělo. A část populace jim to samozřejmě záviděla a chtěla, aby táhli... Dějiny se vždycky trochu opakují. Ale tamti uprchlíci, to byli bývalí šlechtici, velkokapitalisté, inteligence... Elita národů z carského Ruska. Během První republiky se většinou úspěšně postupně zapojili do českého prostředí. A byli přínosní.

Jako historik dodám, že Rudá armáda v roce 1945 si přinesla zatýkací seznamy emigrantů... Pro ně to osvobození od nacismu mělo hodně trpkou pachuť.

No a abych neskončil pesimiticky, ale ještě pesimičtěji, tak pár žáků i dnes žákovské knížky má. Když jsou ze sociálně tak slabých rodin, že rodiče nemají přístup na internet.

P.S.: Kdybych se tohle pokusil přeložit do angličtiny, tak se bojím, že by to ztratilo většinu literární hodnoty, pokud to tedy nějakou má... Tak to nechám jen česky. I když by mě zajímalo, jak je to s tresty a "poznámkami" jinde.