Pomníčky z povstání metodologicky

Během Pražského květnového povstání 1945 zahynulo asi 3.000 Čechů. Velmi asi. Nebudu to pitvat. Také se nikdo nezajímal o to, kdo padl se zbraní v ruce, koho nacisté vyvlekly ze sklepa a odstřelili, nebo hnali v Hloubětíně proti barikádám. Někoho zabila odražená kulka, jiný vědavě vystrčil hlavu...

Později se budou lidé hrdlit o statut partyzána nebo válečného poškozence. Oboje zajišťovalo hmotné výhody. Ale o tom třeba jindy.

Je docela možné, že máme víc pomníčků než bylo padlých. A to nebudu psát ani o "nezámých vojínech Rudé armády". To byl eufemismus pro vojáky ROA, Ruské osvobozenecké armády. Tedy pro Vlasovce, jak se jim později říkalo. Těch tu taky padlo hodně.

Ale existují pomníčky tří typů.
1.Typ, "Zde padl..." V blízkosti místa, kde dotyční našli smrt.

2.Typ, "Padlým kamarádům..." V místě, kde dotyční pracovali.

3.Typ "Z tohoto domu odešel..." Tak tohle jsem viděl jen jednou na Malíé Straně. Osmnáctiletá slečna, elévka v Českém rozhlase. A nefotil jsem.
Toreticky je tedy možné, že jeden mrtvý by mohl mít i tři pomníky. Nezkoumal jsem, jestli tomu tak opravdu je. Proč ne...

Jen taková poznámka k II.typu. V továrnách to asi bylo spontánní. Ale na úřadech to tak spontánní nebylo. On každý úředník nebo učitel musel být například členem Národního souručenství, fašisující organizace, když chtěl na svém místě zůstat... Takže se hodilo, že "i mezi námi byli hrdinové!" A umístit na budovu cedulku, aby každý viděl... Tady mi jsou pramenem vzpomínky mého dědy.

@cleverbot