Stovky malých okupací... A osobní konfese (I.)

Co se ještě dá napsat vědecko-popularizačního k 15.3.1939? A to byste se divili... Dnes jsem si vybral takovou docela neznámou kapitolku. Ne, abych ji vyčerpávajícím způsobem objasnil, ale abych na ni jen upozornil.

Československo, byť okleštěné Mnichovským diktátem (pro nás to Dohoda teda nebyla...), zůstalo suverénním státem. Suverénní stát má v cizině zastupitelské úřady. A ty dnes chci zmínit. Němci se je samozřejmě pokusili také převzít... Ale tam jim neasistoval Wehrmacht. Mohli jen zazvonit a různě slušně a zdvořile požádat Jeho Excelenci (vyslancům náleží toto oslovení), aby jim předala úřad. Konzulům tento titul nepřísluší, ale fakticky na tom byli stejně.

A některá Excelence Němce vyhodila. Některá úřad rovnou předala. Většina si telegrafovala do Prahy pro instrukce. Jaké asi mohly být... Podrobněji znám jen jediný případ. Pan velvyslanec Štefan Osuský, vyslanec v Paříži, 1889-1973. Němce vyhodil a začal organizovat československou legii ve Francii... Ale takových bylo málo.

Pan Osuský, právník a teolog, byl Slovákoameričan. (Teda Čehoameričan, to se používá, ale tímhle svým neologismem si jistý nejsem... Stejně to byl Čechoslovák. Budoval stát už během I.sv.v. ze zahraničí spolu s Masarykem, Štefánikem a Benešem.)

Měl nejbližší příbuzenstvo v USA. Němci mu neměli čím hrozit... Mimochodem nesnášel Beneše. S jeho politikou kolem Mnichova nesouhlasil. Osuský chtěl bojovat. Nakrátko se stal ministrem Benešovy exilové vlády. Ale musel rezignovat. Neshody byly příliš hluboké. Osuský byl evangelický idealista, Beneš socialistický pragmatik, který se podbízel SSSR víc, než bylo nutno. Osuský se musel poroučet... S čistým štítem. Domů, do Ameriky.

Nechci žádného z československých diplomatů soudit. Každý byl při rozhodnutí sám. Rozhodoval se na základě svého svědomí a svých podmínek. A nesl důsledky. Obdobně na tom byla třeba československá obchodní flotila a mnoho Čechů (a Slováků), kteří byli v zahraničí služebně... Mohli se stát protektorátními občany (občany Slovenského sl´obodného štátu). Nebo se mohli dát k Benešovi. Nebo pracovat a dělat mrtvého brouka...

K otázce Slovenska. Slovenská reprezentace stála před volbou. Udělat ze svého národa oběť, nebo spoluviníka. Rozhodla se, jak se rozhodla. Po bitvě každý generálem. Oni nemohli vědět, jak válka dopadne... Po válce Tisa oběsili. Ale národ přežil s celkem malými škodami. Dá se říci, že se Tiso obětoval pro národ...

Byl bych schopen napsat o tom opravdovou studii? O vyslancích v den okupace, nebo naopak o o tom, co dělali 15.3.vyslanci a velvyslanci cizích států u nás... Jak přijali okupaci, jestli z Protektorátu odešli... O tom, jak přijali rozpad republiky Češi a Slováci...

Už ne... Já historii vystudoval. Ale nikdy se jí profesionálně nevěnoval. Chybí mi třicet let prosezených po archivech. Nejsem historik. Je to chyba? Nevím. Život šel jinudy. Respektive, já ho jinudy kormidloval. Jsem úspěšný, nebo jsem neúspěšný? To není dobře položená řečnická otázka. Jsem se svým životem spokojený, nebo jsem nespokojený?

Jsem ve věku, kdy si lidé, snad častěji muži, tuhle otázku kladou. A mnozí se pouštějí do "restartu". Hodně mých kamarádů se teď rozvádí, zakládá nové rodiny, nebo začíná žít jinak, živit se něčím jiným. Samozřejmě, že přemýšlím o nich i o sobě...

Vyhrožoval jsem, že tenhle týden budu hodně osobní... A to jsem ještě neskončil...
@automation
@cleverbot