Příšera

Pomalu ale jistě běžela, krok za krokem po polní cestě. Neohlížela se. Dávala si pozor na nádech a výdech. Nevnímala svoje okolí ani to kam ji cesta vede. Tělo bylo přeplé do automatického módu. Nad obzorem tam kde se skály tyčí nad lesy zapadalo slunce. Přicházela tma. Nevnímala kam běží. Jestli je pozdě nebo brzo. Nohy jakoby viděli vlastní cestu. Doběhla k lesu. Na chvíli jako by zaváhala jako by se v mysli zatavila. V lese už bylo temno. Jen černé stíny stromů kreslily krajinu lesního příkrovu. Její nohy však nezaváhaly překonaly hranici lesa. Vběhla do lesa. Její srdce neparně poskočilo. Kmeny stromů určovali cestu pro běh a tak se její tělo klikatilo po mírném svahu směrem do rokle. Chvíli přestala dávat pozor na dech a vybavila si co je za roklí, ale jen na chvíli, protože věděla že se musí soustředit na dech. Nohy už jí ponesou sami. Les zneklidněl. Vetřelec ač lehounce dopadající vydával vlny, neznáme vlny pro večerní les. Stádo laní na mýtince zvedlo hlavu. Nastražilo uši. Zajíc se zastavil, přikrčeně v trávě větřil svým čumáčkem. Vítr zavál ve větvích a shodil šišku. Běžela dál, svah začal klesat strměji. Musela zvedat více nohy a dělat kratší kroky. Věděla že přijde zlom a po něm začne prudký sráz až na dno rokle. Věděla že se nesmí zastavit že musí zvedat nohy co nejrychleji, protože její tělo ze srázu v podstatě letí a její nohy jen letmým dotykem korigují cestu. Její nohy začaly lámat klacíky zakopávat o větve odrážet kameny. Terén byl mnohem hustší než si pamatovala. Její tělo nabralo ohromnou rychlost, jako by letěla nad zemí. Přestala se soustředit na dech a hledala záchytný bod. Uviděla starou smrkovou souší. Chvíli se rozhodoval jestli to zkusí se o ni zastavit, ale neměla na výběr, tohle v nočním terénu byla už přílišná rychlost. Snažila se nasměrovat nohy směrem k souši natáhla ruce před sebe. Ruce tlumili jen lehce náraz těla do stromu. Ale věděla že musí jít tak trochu do strany kmene aby se nebouchla hlavou. Souše se zatřásla nárazem. Stála, objímala kmen, zhluboka oddechovala a začala cítit své rozpálené svaly na nohou a bolavé ruce od nárazu. Když tu najednou uslyšela praskání. Trvalo jí asi sekundu než lokalizovala zvuk. Rychle uskočila do strany od stromu. Souše zapraskala a začala se řítit směrem k zemi ze svahu. Zatajila dech a přitáhla nohy ke svému ležícímu tělu. Temnou noční roklí se ozvala ohromná rána. Ptáci vzlétly ze stromů a zvěř se rozutekla. Měla štěstí kmen odskočil na druhou stranu. Srdce ji zběsile bušilo. Tma a ticho přikrývala rokli. Najednou si připadala jako vetřelec, jako příšera, která vystrašila celý les a hlavně samu sebe.