Můj kamarád a Vozítko

Když jsem byl malý, měl jsem kamaráda z našeho baráku. Bydlel v horního patře hned pod střechou. Když jsem měl čas, vždycky jsem na něj zazvonil; mobily tenkrát nebyly a tak jsem se ptával, jestli je Radek doma.

Běhali jsem spolu okolo baráku, v zimě stavěli iglú a sněhové bobové tanky, se sovětskými hračkami - samopaly na setrvačník jsme na sebe rachtali a pálili, co se dalo. Jezdili jsme na nejrůznějších kárách, šlapacích vozidlech, i dětských kolečkách. V zimě jsem vytáhl ze sklepa boby - prkénko na bruslích z padesátých let, které měl ještě táta jako kluk a svištěli jsme na něm ze zledovatělého kopce. To byl fofr!
Měli jsme nejrůznější nápady.
Při hře za naším domem Radek jednou nahlédl do kontejneru a na dně spatřil krásné digitální hodinky. To bylo něco! Jak je dostaneme ven? "Jednoduše!" řekl Radek a vlezl pro ně dovnitř. Já čekal opodál a hlídal, aby kolem někdo nešel.

"Bacha, někdo jde!", zasykl jsem, když vrzly dveře od našeho domu.
"Buď zticha, "zašeptal jsem do popelnice a zaklopil Radka víkem. Ten už by samozřejmě nestihl vylézt a tak jsme doufali, že ten člověk přejde a ničeho si nevšimne.
Jenže běda, člověk, který vylezl z domu, byl soused, nevrlý starší pán. Ale co bylo horší, on držel v ruce odpadkový koš! A chystal se ho vynést...
A sakra, pomyslel jsem si a utekl se schovat za křoví. Radka jsem mu nechal v popelnici napospas...
Soused přistoupil se zabručením ke kontejneru. Otevřel víko a chystal se vysypat obsah koše dovnitř Radkovi na hlavu. Vyděšený Radek zařval a ještě vyděšenější soused odskočil od popelnice a vysypal odpadky na zem. Radek se vyšvihl z popelnice a zdrhali jsme, seč nám nohy stačily...

Jako malý jsem míval též malé jízdní kolečko, něco jako Pionýra, ale tohle bylo menší. Mělo svařovaný rám a ten se mi jednou za jízdy rozpadl a řídítka i s předním kolem skončila o několik metrů přede mnou, když jsem to s ním drtil po kamenité cestě na rozestavěném sídlišti.
Často jsem ho i píchnul nebo poškodil plášť. Jednou bylo poškození pláště na předním kole obzvlášť velké. Byla v něm pořádná díra a já nevěděl co s tím. Zavolal jsem na pomoc mého staršího bratra.
Ten neváhal, vytáhl kolečko ze sklepa na chodbu, vzal pumpičku a jal se měkké kolo nafukovat. V díře v plášti se začala vytvářet nehezká boule. Duše se klubala ven... Přestaň, prosil jsem bráchu, ale ten si nedal říct. Plášť byl stále ještě měkký...
Brácha pumpoval dál. Boule to nevydržela. Duše vybuchla strašlivou ranou, která otřásla domem. Mé přední kolo bylo zničeno...
Avšak na bratra jsem nezanevřel. To bych to ani nebyl já, abych si s tím neporadil. Přední kolečko jsem odmontoval a místo něj jsem použil malé kolo z koloběžky, které mělo místo pneumatiky jen tvrdou gumu. Svůj výtvor jsem pojmenoval Vozítko.

Vozítko bylo pěkně rychlé, vzbuzovalo pozornost, když jsem se na něm proháněl po sídlišti. Kamarád Radek samozřejmě zatoužil se na něm svézt. Varoval jsem ho, že přední kolo nemá žádné pérování, aby byl opatrný. Ale nedal si říct. Rozjel to na Vozítku plnou rychlostí proti obrubníku. Prásk! Vozítko tvrdě narazilo! A Radek letěl... Přímo na chodník.
Byl tenkrát pěkně odřený.

Na milém vozítku jsem pak ještě ujel hezkých pár kilometrů, než zmizelo v propadlišti času, stejně, jako moje dětská léta...
Ale bylo nám fajn ;-)

ilustrační obrázek: pixabay.com