Buď - anebo! Moje životní rozhodnutí

V momentě každého jedince vyvstane vždy v určité životní etapě moment, který rozhoduje o jeho dalším směru.

Zdroj: Pixabay - CC0 licence

Geny sportovce a hudebníka

Můj táta, bývalý fotbalista brázdící vyšší československé soutěže, chtěl mít ze svého syna také fotbalistu. Naštěstí jsem ale měl relativně možnost volby a nebyl jsem nucen do těch nejvýše postavených dětských týmů. Do těch, kde je zkrátka a dobře tlačenka a z dítka, které by třeba, pokud by šlo nějakou střední cestou, se díky nějakým negativním emocím stane zarytý nesportovec. Nebo ten daný sport opustí a už potom hraje jenom pro zábavu.

To se mi naštěstí díky té střední cestě, což znamená výběr jednoho z těch lepších týmů, ale ne toho úplně nejlepšího v našem městě, nestalo. Měl jsem vždy ke sportu a fotbalu zvláště dobrý vztah.

Můj klíčový okamžik nastal v momentě, kdy jsem se měl rozhodnout pro fotbal, nebo hudbu. Konkrétně hru na akordeon, což byl nástroj, kterému jsem se učil pod taktovkou přísné, ale jinak úžasné učitelky, paní Zavřelové. A navíc pod drobnohledem mojí babičky, která ze mě chtěla mít muzikanta. Můj děda totiž býval skvělým hudebníkem, který uměl hrát na nepřeberné množství hudebních nástrojů tak vidina pokračování rodu muzikantů byla hodně silná. A to klidně na úkor fotbalu. Nebo možná právě na jeho úkor, vzhledem k tomu že její zeťák=můj táta ze mě chtěl mít fotbalistu.

Babička se mnou dokonce docházela na veškeré hodiny hudební nauky a seděla v místnosti, kde mne paní učitelka učila a celou hodinu poslouchala. Nebo dohlížela, zda nezahálím? Možná obojí, samozřejmě jsem rád že mě měla ráda a věnovala mi svůj čas, nechci, aby to vyznělo že ne.

Mě se hodiny hudby a fotbalové tréninky začaly najednou křížit a nebyl už čas na další věci, proto jsem si měl vybrat jedno nebo druhé.

Pár let zpátky v čase - ještě než jsem se musel rozhodovat

Předstupněm mého rozhodování bylo moje ukončení docházky na fotbalové tréninky z důvodů méně či více vážné nemoci, kterou byl Streptokok pyogenes. Už si nevzpomínám, co to vlastně je, proč jsem to měl, v jakém rozsahu anebo jak moc jsem tím trpěl. Možná moc ne, proto si to tak moc nepamatuju. Ale pro babičku to byl jasný impulz – FOTBAL NE! Ze zdravotních důvodů!

Po nějakém roce nebo dvou, přesně nevím, už jsem byl asi plně zdráv a na fotbal jsem zase začal docházet. A v tom to přišlo – buď anebo. Fotbal vs. Hudba.

Vyhrál to sport. Soutěživost v kolektivu na čerstvém vzduchu oproti zatuchlému prostředí hudební umělecké školy s vidinou večerních trénování prstokladu a opakování not.

Zpětně když se na to podívám, jsem rád že jsem se učil v minulosti i hudbě. Zejména hudební nauka pod vedením hudebního učitele Kalouska, kterou jsem sic nenáviděl, mě hodně posunula v poznávání tónů, tónin, hudebních nástrojů.

Hlavně jsem ale rád že to vyhrál sport. Možná bych teď byl obtloustlým virtuosem hrajícím na akordeon v nějakém mezinárodně proslulém orchestru. Nebo bych přešel na kytaru, kterou paní učitelka Zavřelová také učila a byl bych hvězdou táborových ohňů, to by asi byla lepší vidina.

Ale vztah ke sportu a zocelování svého vlastního těla na úkor osobní pohody ze mě udělalo aktivního člověka, který je rád v kolektivu. A to, že se člověk hýbe a nepřibírá (zase tak moc) na váze je zase skvělá preventivní věc proti spoustě chorob. Vlastně ničeho nelituji, jsem rád že se všechno událo tak jak mělo. Stejně by s tím nešlo nic dělat, že?