Baví mě to?

Jestli mě to baví? Otázka, která mi byla položena v komentáři o nějaký ten pátek zpětně. Kterou jsem si v kontextu s povoláním už dlouho nepoložil. Čím je způsobeno to, že vás konkrétní činnost baví nebo naopak nebaví. Může bavit každodenní rutinní činnost? Baví vás čištění zubů? Nebo chůze po schodišti? Stereotypní činnosti každý vykonáváme automaticky.

Zajímavější otázka by byla. Mám to vůbec zapotřebí? Svou řidičskou kariéru jsem započal na rozvozu chladírenského zboží. Byť na první pohled jednotvárná a přesto pestrá profese. Sezení za volantem se střídá s nakládkou a vykládkou. Mezitím krátké rozhovory s obchodníky. V tomto ohledu hrála velkou roli osobnost každého člověka. Netvrdím, že bylo každý den posvícení. Nechalo se vracet i k obědu. Jenže jak už to bývá. Když něco začíná. Také něco jiného končí. A tak se také stalo, že firma s chladírnami sekla.

Byla mi nabídnuta pozice řidiče autobusu. Samozřejmě jsem do předu ověřil do čeho jdu. A vypadalo to suprově. Vozový par se skládal povětšinou z Karos řady 9, některých Renaultů a jako náhradní stáli u zdi dvě Karosy řady 7. To jsou takové ty hranaté krabice. Linka, které se v té době měla uvolňovat a na které jsem do dnes vypadala snesitelně. Den směna, den volno a k tomu víkend.

O spolehlivosti Karos netřeba dlouze vyprávět. Sem tam nějaká drobnost v podobě netěsnosti či závady v elektroinstalaci. Průběh směny? Pohádkový. Začátek v půl páté do osmi. Pak přestávka skoro do jedné. Jednou v Táboře, kde jsem tento čas mohl využít k nákupům, pochůzkám po úřadech. Zkrátka k věcem, které bych musel řešit ve volnu. Podruhé byla přestávka ve Vožici, kterou jsem trávil doma. Proto i to pořízení elektroskútru, abych se přemisťoval co nejlevněji. O takové přestávce jsem stihl posekat a shrabat zahradu. Uvařit guláš, vyprat, uklidit atd. Tehdy jsem ještě byl sám.
Odpoledne o prázdninách jsem měl další pauzu, kterou jsem využil na cestu domu a večer ještě jednu. Celkem 2 a o prázdninách 3 dlouhé pauzy, které jsem mohl smysluplně využít pro sebe.

Tento stav netrval ani rok. Karosa byla nahrazena starším plynovým busem SOR. V té době se jednalo asi o tříletý stroj. Během několika dnů jsem zjistil co je to zač.

První týden jsem směnu zahájil vždy ránou do hlavy. Zatímco v Karose je prostor nad řidičem volný, případně je tam malá úložná schránka. V SORu je nad hlavou řidiče „elektrárna“. Takto říkáme místu, kde jsou seskupeny pojistky a ovládací relátka. Po prvním týdnu jsem byl vychován k pokoře. Samozřejmě cestující také nebyli ochuzeni o údery do lebky. V místě před řidičem, kde cestující stojí a loví drobné mince a různě nastavuje peněženku, aby viděl pod světlo. Tak se praští do výstupku, který je v horní části nad předním sklem. Účel takového provedení mi do dnes není znám. Akorát se tam drží prach.

Druhá lekce, druhý týden. Následovala co nevidět. Jakožto moderní autobus i SOR je vybaven dálkovým ovládání dveří. Docela super vymoženost, na rozdíl od Karosy, kde je ovládání předních dveří pod víčkem u nádrže. Jenomže to by nebyl SOR. Zamykání bylo klasické mechanické, ruční. Zavřít dálkovým ovladačem, potom zamknout klíčem. Při otevírání zase opačný postup. Jenomže ovladač v kapse se snadno zmáčkne. Elektronika dá impuls k otevření dveří, které se otevírají pneumaticky. Ty se neotevřou, protože jsou zajištěny zámkem. Válec se natlakuje. Řidič nemaje potuchy o této nástraze, vyndá klíče, odemkne a dveře se rázem rozletí proti jeho obličeji. Jedná se o jednokřídlé dveře, které si dost nadbíhají. Dvakrát jsem dostal po čumě a už dálkový ovladač raději nepoužívám. Ze začátku jsem takto sundal i dvoje brýle z hlav cestujících.

Jízda. To je zážitek sám o sobě. Kdo neokusí, neuvěří. Na prodlevu plynu se nechá zvyknout. Sešlápnete plynový pedál a než se dočkáte patřičné reakce od motoru uběhne jedna až dvě vteřiny. V těchto prvních SORech jsou zabudované americké motory, které byly původně konstruovány pro použití ve stavebních strojích. Jízda je taková, že přibližně do 1900 otáček motoru je motor zcela bez výkonu. Ve 2000 otáčkách se začíná probírat k akceleraci a ve 2200 otáčkách jej zastaví omezovač. Při zařazení na další rychlostní stupeň otáčky klesnou na 1500. Pokud jste v kopci, musíte zařadit opět původní. Cestovní rychlost v kopcovitém terénu je maximálně 45km/h. Samozřejmě hovořím o pohonu CNG.

Naštěstí byla prozřetelnost ke mě vlídná a po třech měsících byl tento stroj nahrazen úplně novým, ale také SORem. Zde je již jiný motor, který jel jako když do něj střelí. Ano jel. Přibližně po čtyřech letech provozu začal také ztrácet výkon. Nyní opět dodržuji do kopce cestovní rychlost 45km/h. Jak se říká, člověk si zvykne na všechno.

Rozvržení pracovní směny se také vyvíjelo. Také salámovou metodou, jak s oblibou říkám. Každým rokem, či druhým rokem byla přestávka rozdělena nebo úplně zrušena vložením nějakého spoje navíc.
Dopolední pauza byla rozdělena párem spojů, takovým způsobem, že při přestávce v Táboře není jediný kousek času na servis. Buď se musí bus odstavit, ale ne vždy je záložní bus k dispozici. Nebo veškerý servis odložit na sobotní odpoledne. Sobotní směny jako jediné jsou zatím beze změn. Necelých 13 hodin je krásná a krátká směna v této branži.

Ve všední dny začínám ve standardních půl páté. Tedy odjíždím ve čtyři z domova. Přestávka na svačinu v půl sedmé už mám také druhým rokem zrušenou. Nevadí. Přizpůsobil jsem se, nosím si chleby z domova. Zhltnu jeden hned v pět hodin. Po nově zrekonstruovaném nádraží ve Vožici. Desetiminutové pauzy trávím manipulací ke garážím a zpět. Protože jej zúžili a pokud bych tam zůstal stát, zablokoval bych další autobusy, kteří přijíždí za mnou. Téměř se jedná o souvislou jízdu. A to se modlím, abych v tuto dobu nedostal střevní potíže. Odpoledne je v podobném duchu. Ještě do polykávám oběd, abych hned zahájil další čtyřhodinový blok s desetiminutovými pauzami, které opět trávím ve Vožici manipulací.

Opět jsem si zvykl. Večerní přestávka zatím ještě zůstala. Aspoň si dám talíř horké polévky a pozdravil se svojí drahou polovičkou. Směna pokračuje večerním spojem do Tábora a zpět. Po jedenácté večerní zahazuji klíče a ubírám se k domovu. Tedy pokud se nejedná o pátek. Hlavně v pátek se už několikrát stalo, že v tuto dobu hodí šavli na sedačku. A to už docela zuřím, protože se mi u toho také zvedá kufr. A navíc nemám čas, protože ráno na šestou už zase vyjíždím další spoj.

Hodiny, samé hodiny a stejně kolikrát na konci měsíce nemám hodiny. I když jsem v práci teoreticky ob jeden den, tak ve skutečnosti jsem v práci o hodně delší dobu než-li ostatní v jiných profesích. Měsíčně součet hodin udělá s přehledem 220. Při delším měsíci i 250. Jenomže do fondu pracovní doby, která činí 160 – 180 hodin měsíčně se počítá jen doba řízení. Co udělá můj nadřízený? Napíše mi jeden či dva dny dovolené, abych měl dost hodin. Okolní firmy dávají 25 dní dovolené, řidiči v Jižních Čechách si musí vystačit pouze se zákonným minimem a to ještě doufat, že je bude mít kdo vystřídat.
Přes všechna tato úskalí, přicházím kolem půlnoci domu a následující den se dávám psychicky i fyzicky do pořádku na další den.

Častěji si říkám. Mám já to vůbec zapotřebí? Co kdybych radši šel dělat pokladní do Lidlu? Nebo zkrátka jinam, jen na 8 hodin denně. Nyní, když jsem dotázán na jakoukoliv společenskou akci. Podívám se do kalendáře a ve většině případů mám směnu, tak účast odmítám. Ve finále to dopadá tak, že chodím jen do práce a z práce. Vše ostatní odkládám, až budu v důchodu. Takže prokrastinuji.

Daily Activity, Running, Walking