Fantazie (?)

Začalo se zvolna smrákat, když uložil do dřevníku poslední poleno. Protáhl si záda, obhlédl vykonanou práci a šel domů. Ve dveřích ucítil čerstvě uvařenou kávu.
„Uděláš mi taky?“, zavolal na ženu do kuchyně.
„To je pro tebe, já už svou skoro dopíjím“, odpověděla.
Než se převlékl, byla za okny tma. Vzal si hrnek s kávou a přesunul se do křesla u krbu. Fira, jako vždy, držela stráž nad domácím krbem. Teplo, lehká únava i horká káva na něj působily jako silný prostředek na spaní. Začaly se mu klížit oči. Poslední věc, kterou spatřil před zavřením víček, byla Fira s doširoka roztaženými křídly.

Lehký vánek v kombinaci se zvláštním šumem jej donutily otevřít oči. Stále seděl v křesle, ale u krbu to nebylo. Křeslo se vznášelo v prostoru. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Připadal si, jako by seděl u okna v letadle. Kam dohlédl, všude byla tma přerušovaná shluky světýlek osvětlujících města a vesnice, nad kterými se vznášel. Pohybující se stín nad ním dával tušit zdroj vznášení. Byla to Fira. Šum pocházel od jejich křídel.
Při pohledu na světla pod sebou si začal vybavovat, že něco podobného již někdy viděl. Když spatřil rychle se pohybující světlo od jednoho shluku světel ke druhému, bylo mu to jasné. Neuronová síť. To pohybující se světlo byl příkaz, nebo jak to nazvat, který byl vyslán k provedení nějaké činnosti. Přesně tak, jak to viděl, když stál u vstupu do své hlavy. Tenkrát se neodvážil vstoupit. Teď však nebyl v hlavě, ale vznášel se nad zemí.
Jak Fira stoupala výše, zahaloval zemi mlhavý závoj, který mu zakryl výhled na dění pod ním. Pohled do stran a dopředu mu to však vynahradil. Světelný smog země zakryla mlha. O to více vyniklo záření hvězd, hvězdokup i Mléčné dráhy. Oblohou se pomalu pohybovaly družice v jim předem naplánované trase. Zajímavější však byl pohled na meteority. Křižovaly oblohu od jedné hvězdokupy ke druhé. Opět ho napadl příměr k neuronové síti. Co na tom, že rozměry byly mnohonásobně větší. Princip byl stejný. Neuronová síť v hlavě, síť světel dole na zemi i tato vesmírná síť si byly nápadně podobné. Tři projevy jednoho velkého organizmu.
Přestal vnímat šum křídel i Firu samotnou. Jediný pocit, který v tu chvíli měl, bylo dokonalé splynutí s okolím. Bez jakéhokoliv omezení se stal součástí toho nekonečného organizmu. Jeho hrubě hmotné tělo se proměnilo na shluk energie s pulsujícími světelnými shluky. Pulsy jeho energie se dostávaly postupně do harmonie s pulsy vesmíru. Tento pocit splynutí a jednoty by si chtěl zachovat navždy.

„Tatííí!? Kde je táta?“, vtrhl do jeho mysli hlas dcery.
Neochotně otevřel oči. Dcera stála vedle něj. Proč ho hledá, když sedí v křesle? Z nějakého důvodu ho neviděla. Vztáhl k ní ruku, aby ji dal najevo, že je vedle ní. Celá ruka světélkovala stejně, jako ostatní tělo. To byl důvod, proč jej neviděla. Měl ještě stále naladění na vesmírné vibrace. Pohlédl na Firu. Zrovna spokojeně skládala křídla. Zhluboka se nadechl. Světélkování zmizelo.
„Tady jsem. Co potřebuješ?“ Svým nečekaným zjevením dceru trochu polekal.
„To mi nedělej. Zmizíš si a pak se zase objevíš, když to nejmíň čekám“, zahudrovala. „Příště dej laskavě včas vědět, že se hodláš zneviditelnit“, dodala s úlevou v hlase.