Ranní procházka v dešti

Noční tmu prořízlo protivné pískání budíku. Automaticky po něm sáhl a posadil se na posteli. Podíval se na display. 4:00 ráno nebo v noci? Tohle nebylo zvonění pro něj. Dnes má neplánované volno. Otočil se. Po tmě nahmátl manželčino rameno a lehce s ní zatřásl.
„Co je?“
Její nevrlá otázka jasně znamenala, že o vstávání do práce nejeví žádný zájem.
„Píská ti budík. Měla by jsi vstávat,“ odvětil polohlasně nedbajíc jejího protivného tónu. Postavil ji budík za hlavu na poličku, znovu se natáhl na postel a doufal, že žena brzy vstane, aby si ještě pospal. Po třetím nebo čtvrtém zapískání konečně budík vypnula a vstala.
Když otevřel znovu oči, bylo venku šero. V okolním tichu zaslechl šumění deště na listech dubu před domem. Do tohoto šumění se mísil ještě další zvuk. Pes, dole v jídelně, neomylně poznal, že je doma a tak dával škrábáním na dveře znamení, že chce jít ven. Vstal, oblékl se, vyhlédl z okna aby se přesvědčil, že opravdu prší a sešel do jídelny. Pes, po jeho spatření, začal vykrucovat své obvyklé tanečky, dávaje tak najevo radost z jeho přítomnosti. Hodil na sebe nepromokavou bundu, obul si filcáky, připnul psovi vodítko a garáží vyrazili na procházku.
Venku je čekal zvláštní jev. Pro něj to nebylo nic nového. Při dešti se to stávalo dost často. Zatímco kolem domu pršelo jemně, čím více se od něj vzdalovali, tím více nabýval déšť na síle. Asi po sto metrech chůze se přidala i mlha. Její cáry se povalovaly všude okolo, jen kolem jejich domu žádná nebyla. Měl podezření, až skoro jistotu, že tenhle úkaz způsobuje orgonitová pyramida, kterou mají na dvorku. Obcházel se psem jejich obvyklé ranní kolečko. Pozoroval při tom, jak se tráva, keře i stromy radují z deště. Po dlouhém suchu už vláhu potřebovaly. Tak jasné barvy v jejich duhovém víření už dlouho neviděl. Stará tráva, sežehnutá sluncem, ustupovala mladým lístkům, které se draly na povrch, aby si užily toho spásného deště. Keře i stromy natáčely své listy, aby na ně dopadalo co nejvíce vláhy. Jehličnany se snažily zachytit vláhu co největším semknutím jehlic. Neuměl zachytit jejich zvuky, ale to duhové kolotání kolem nich mu jasně říkalo, že křičí radostí jako malé děti, které dostaly novou, dlouho očekávanou hračku. Ačkoliv byl promočený a bylo mu z toho deště trochu chladno, radoval se s nimi. V duchu děkoval přírodě, že mu umožnila vidět tu radost a jásot. Když vycházel se psem na procházku, mračil se stejně jako obloha. Po tomhle zážitku se však z procházky vracel s úsměvem na rtech.