Jedna ulice v Pražském povstání 1945

Jenda ulice v Dejvicích. Od Kulaťáku po katolickou teologickou fakultu. Krátká, nebo dlouhá? Asi patnáct čísel orientačních. Vidíte ji celou.

Jmenuje se Zikova. Jan Zika před zatčním prchal. Vyskočil z okna. Přerazil si páteř. A umřel. Kdyby se dožil komunistického puče 1948, byl by oběť, nebo zločinec? To se nedozvíme.

Jedna ulice. Krátká, nebo dlouhá? Jestli počítám dobře, tak je tu osm pomníčků šestnácti mrtvým. Ti vojíni sovětské armády, to jsou Vlasovci. Ti, kteří byli jen raněni, byli za pár dnů vyvlečeni z pražských nemocnic a postříleni Rudou armádou v příkopech někde za Prahou. Ti pomníčky nemají.

Včera jsem ukázal pomník 23 mrtvým z Chaber. Ono se těch 3000 mrtvých za celé povstání nasčítá rychle. Co chci těmihle fotografiemi říct? Připomenout, že to, že žijeme ve svobodné demokracii nebylo zadarmo. Že jsme přežili jako národ nebylo zadarmo. A že máme štěstí, že za nic z toho nemusíme bojovat zbraněmi. A dost patosu.