Budoucnost a staré železo

Tak nějak si připadám? Nevím čím to je. Můžu se jen domýšlet. Jak kdyby moje představa o světě se propadala stále více do budoucnosti. Vidím ten děj. Vidím to tření, to tetelení, to švitoření a pro mě je to jako minulost. Něco čím se muž dávno prošel. Něco co je pro mě minulostí. Blažení duchem co nevědí. Svět. A to tady, tady v přítomnosti má dvě spojnice s budoucností, dvě spojnice co determinují vše. Determinují to tak že nikdo úplně netuší jak, ale úprk je skvostný. A tak pohyb a informace krouží dokola tancují ve výru, skáčou po polích, po střechách, vymetají komíny.
Celá ta budoucnost je jak nedostižný sen do které nelze vstoupit sám, nelze do ní vlézt a není radno tam strkat nos. A když už to hodláte dělat tak buďte připraveni na to že vás to přetaví. Roztaví to, to co jste a zas vás to složí nazpátek, ale jinak.
A mě už přijde že už se nedokážu složit dohromady, že do té budoucnosti nepatřím, že jsme staré železo. ale snažím se nebojte, jen jsme tvrdohlavý a tak to se mnou hází ze strany o stranu hlavou o zeď. A já se zas narovnám a zkouším jít dál, koukat pozorovat, sestavovat, testovat. Ale jsme na to tak nějak sám, což je trochu smutné, ale je to tak. Můj duch je daleko daleko v dálavách v říších mimo dnešní realitu, mimo dnešní společnost.
A tak sedím a čekám, vím že musím, že jinak to nejde. Že musím počkat až ostatní docupitají, doskáčou, doplují aby jsme mohli spolu jít dál. Dál do neznáma do neznáma, které je zamčené na sedm petlic a sedm zámků za dveřmi ze skla. A tady daleko zuří bitva, lítý boj, nelítostná vřava. Burácejí bubny, troubí polnice, běží se na steč. a nikdo nic nevidí a nikdo nic neví. Sedím na židli potichu, skoro se nehýbu. Jen pomalu dýchám, nádech a výdech a každý má jiný význam jinou tvář.
Divíte se, ano mohl bych bojovat, mohl bych se snažit víc, ale ono to tak nejde. Každý musí sám, každý musí sám za sebe.