puf...

Nový den, nový článek, nové všechno.
Při mém prvním probuzení, někdy kolem pěti ráno, mě při sledování stropu napadalo, že jsem měla jasný záměr s tímhle blogem. Být pozitivnější a né tak pesimistická. Chtěla jsem psát články co těší, posílat obrazy, obrázky co udělají radost, zasílat méně melancholické fotky, ale nějak se mi to nedaří.
Asi s tím momentálně nic moc neudělám, protože lhát mi moc nejde, i když nevím do jaké míry je slovo lhát přesné.
Přestírat mi nejde i když by to bylo možná nejvhodnější. Přestírat, že se cítím skvěle a ono by se to pak možná samo nějak dostavilo. Kdo ví.
Internet snese ledasco, nikdo nevidí co se odehrává v lidech, kteří jsou skryti za přezdívkami a mnohdy vybájenými, vysněnými identitami. Jak jsem napsala výše, internet skutečně snese ledasco.
Určitě by se nedalo říct, že toto je jediná platforma, kde se vyjadřujeme, kde jsme jaksi „aktivní“. Každý sám, všichni spolu. Je to plné jakýchci dojmů.
Když jsem tak civěla na ten strop, neustále se mi v hlavě přetáčelo pár scénářů žen i mužů, kteří jsou zneužívání, připletly se mi tam i děti.
Pak to skončilo u žen a dospělých lidí, kteří bývali také dětmi a nesou si to s sebou. Myslela jsem na to, jak se asi cítí všichni ti, co táhnou nějaké takové břemeno a pročítají cynicky vyznívající reakce na reakce reakcí lidí, kteří mají jaksi jasno. Mají jasno v tom jak by se měla chovat znásilněná žena, mají dojem, že je snad nad slunce jasné, že vše jde předem ošetřit. Že si za to každý může sám. Že snad zlehčování těchto problémů něčemu prospívá. Člověk (jako já) pak vidí jednotlivce, kteří ačkoliv zabraní do diskuzí, jsou naprosto odtrženi od reality toho, že nejsou jediní kdo to čte, ale že existují lidé, kteří se toho účastnit nechtějí, protože celá debata postrádá něco co by mělo respektovat oběti násilných trestných činů..od dětí až po muže. Všichni se tváří jako by měli hroší kůži a pakliže se někdo snaží vymezi je to špatně. Jeho důstojnost a názor je zesměšněn a vhozen do bláta, protože jde o internet. Nevidíš dotyčnému do tváře, nevidíš jak to vnímá, co to dělá z jeho nitrem. Jaké vzpomínky to vyplaví ...A pak si možná ti dotyční řeknou, je jen dobře, že mají třeba v hlavě krabici, kde jsou ty věci pečlivě schované před světem a oni si je vytahují a pálí dle potřeby.
Jenže to asi není úplně zdravý způsob jak řešit tyhle problémy.
Je fajn, že se tady kde kdo snaží a pak na druhé platformě setne hlavu bez mrknutí. Příjde mi to hodně smutné a až lehce tragické. Proto je fajn mít smysl pro humor, někdy až brutální, ale převádět vše do humoru není řešení.
Já osobně to řešení neznám, ale vím jistě, že větší vnímavost a empatie by všem prospěla.
Je snadnější být hlupákem a člověkem, který raguje tak nějak mimo na cokoliv co by rád okomentoval z trošku jiné perspektivy, že by to rád bral vážně, ale jaksi to nejde. Raději překousnu pár poznámek o práškách a o tom, že jsem srandovní, než, že bych chtěla být konfrontovaná s reálnou a neoddiskutovatelnou malomocností ČLOVĚKA.
Pokud jsem patetická tak se omlouvám, chtěla bych to jinak, ale momentálně to nejde.

Možná to jen moc žeru a jsem soustředěná špatným směrem.
Jestě bych ráda dodala, že vlastně nekopu ani za muže ani za ženy.